Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.
1316
Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví, aby nás plněji zapojil do jejího poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.
1319
Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.
1290
V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojený s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Může to však vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.
1318
Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.
Více z katechismu online zde
Rozdíl na webu vysvětluje theolog Jeroným Klimeš v přepředposledním odstavci.
A poslední dodatek k tomu křtu a citaci z Písma zde: Jan 3,22.
Naviděnou příště se těší vrut
Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví, aby nás plněji zapojil do jejího poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.
1319
Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.
1290
V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojený s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Může to však vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.
1318
Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.
Více z katechismu online zde
Rozdíl na webu vysvětluje theolog Jeroným Klimeš v přepředposledním odstavci.
A poslední dodatek k tomu křtu a citaci z Písma zde: Jan 3,22.
Naviděnou příště se těší vrut
1 komentář:
to je dlouhý.. četli jste to někdo? má to cenu číst??
P
Okomentovat